Smrt

Dušičky /Samhain/

První zastavení se smrtí

Když jsem poprvé seděla na břehu Gangy a dívala se hořící těla, už tehdy to pro mě bylo tak nějak zvláštně přijatelné, nikoliv tabu. Tělo hořelo, vzduchem se proháněl černý polétavý popel a rodina stála tiše v modlitbě hned vedle. Pamatuju si, jak mě tehdy napadlo, na co asi ten hořící muž myslí? … o svém pohřbu … Byla jsem si jistá, že vše vidí a vnímá stejně jako my „živí“ stojící vedle něj. Přivedli mě sem místní lapači turistů za příspěvek na dřevo na hranici /prý drahé/, pro některé rodiny nad jejich možnosti pořízení. Nebýt spálení a rozprášení do Gangy, je pro Indy potupa. Až po pár dnech jsem zjistila, že kolem kremačních ghátů prostě vede běžná cesta a chodit tam může kdokoliv a kdykoliv a taky chodí. Děti, místní, turisté, všichni vidí ten lidský konec dnes a denně a v úctě a s letmou modlitbou nefotí, ani se nepozastavují na něčím tak každodenním, jako je smrt.

Zvláštně vonící vzduch se nese hodně daleko a hlava hoří nejdýl … Až dojde dřevo, je zbytek těla hozen do Gangy, kde opodál jiný člověk koná svou obřadní koupel, modlitbu a často i všední očistu dne.

Obyčejné, zvláštně uzemňující. Tento zážitek tříbí pohled na život a jeho smysl, koloběh … Máme kamaráda, který charitativně pomáhá rodinám a osamělým lidem, které nemají nikoho, kdo by pohřeb zaplatil. Mají být hození do Gangy vcelku? A co jejich duše? Potřebuje zádušní mši!

Celá pohřební ceremonie je velmi dlouhá a má spoustu pravidel, modliteb v pořadí známém každému rodinnému brahmanovi /knězi/. Kněz v linii křtí, oddává i pochovává, celou rodinu zná víc než zblízka a tak je vše uzavřeno v důvěře a bezpečí rodiny.

Svým způsobem mám ráda ten čas hořících světel na Ganze, protože mě vedou k sobě, dolů a pod, daleko od malicherností a pýchy.

Smrt se tak pro mě stala všedním dnem a přes to bych si nedovolila ji bagatelizovat, jak to často vidím na sociálních sítích v souvislosti s Covidem. Smrt vzbuzuje úctu, pokoru a soucítění s rodinou, se sebou. Smutek je naprosto přirozená součást truchlení v každé kultuře. Postoj „kdo zemře, zemře“ je na místě, ale je to jen jedna rovina pohledu na smrt. Jsme lidé a máme emoce, slzy a srdce, které není z kamene. Přijetí smrti může jít ruku v ruce s něžností a smutněním v rámci přiměřeného času, který má každý jinak. Respektujme se. S vědomím, že všechno je v pořádku a je to duše sama, která si vyměřuje čas …

Druhé zastavení se smrtí

Jinak tomu bylo, když mi v mých 18 letech zemřel tragickou smrtí táta. Byla jsem mladá, těsně před maturitou a on si zvolil okolnosti a čas pro mě naprosto nepřijatelný. Pocity viny, strach a otázky po smyslu … Žila jsem tehdy životem tak nestabilním a neukotveným, že jeho smrt udělala kolem mě skleněný válec, ze které jsem vystoupila až o desítky let později. Říká se tomu dnes moderně „trauma“, ale co je slovo proti lidskému bytí v odpojení se od sebe, od života, světa. Až čas a různá léčení duše rány zacelily a můžu konečně říct „chybí mi a měla jsem ho velmi ráda“.

Žijeme v kultuře, která smrt skrývá a přede mnou ji skryla tak dobře, že když nečekaně přišla, přestala jsem ji vidět a chtít vidět. Daň za ochranu, kterou jsem si kolem sebe vytvořila byla velká a a asi také díky tomu mám dar ji rozpouštět v provázení žen na mých seminářích a kurzech. Rituál smrti je jedna z forem ve které se můžeme společně potkat. Provedu Vás.

Třetí zastavení se smrtí

Byla jsem v šestinedělí, šťastná z mého čerstvě narozeného syna, šťastně vdaná a v ráji, že jsem dokázala dát nový život. Nemohla jsem se dočkat až tu zprávu zavolám mé babičce „Méry“, která mě vychovávala a s níž jsem dodnes blízce spojená. Jenže nebylo komu to napsat, dopis skončil v kamnech, protože moje rodina vzala zodpovědnost za její smrt do svých rukou. Smrt a pohřeb mi zatajili a mě zbyl jen sen jedné noci uprostřed těhotentsví. Ano. Přišla se rozloučit … A od té doby mám dveře otevřené tam i tady, tady i tam … A zlost na utajenou smrt jsem pustila k vodě.

Čtvrté zastavení se smrtí

Byl rok 2007, byla jsem čerstvě ochrnutá, ležící … a život se z mého těla vytrácel rychleji, než bych stihla pochopit a vnímat. Letěla jsem tunelem a bylo to tak krásné, že mi bylo skoro jedno, že ta cesta je nevratná a jednou pro vždy daná. Ještě kousek, půjdu ještě kousek a … budu mít klid, už budu jen rozpuštěná v té blažené rozpínavosti těla donekonečna a nahoru.

Ale jakobych to věděla, jsem den předtím naléhavě požádala bývalého manžela, aby mi přivezl domů z hor syna, aby prostě přijeli dřív, aby byli oba tady, aby … aby byli důvod k návratu a dokončení všech těch dní, které by už nebyly. Jestli jsem k něčemu dostala vůli a svobodu rozhodování, tak to bylo ten den. Den od kterého už bylo všechno jinak.

Páte zastavení se smrtí

Byl to tantrický výcvik a jeden z těch podivných Johnových rituálů, rituál smrti. Moc se nám nikomu a ani mě do něj nechtělo. Celodenní „hra“ na smrt, pohřeb, dopisy na rozloučenou a bytí ve smrti až do vzkříšení do nového života a dne. Psychoterapeutická technika? Tradiční rituál? Pro mě nejkrásnější zážitek celoroční tantrické školy. Okamžik od kterého mi začal vonět kouř z komína, od kdy jsem cítila život v každé buňce těla až na dřeň. Začala žít „v přímém přenosu“, zkrátka tady a teď. Život přestal být zabalený dárek v úhledné krabici s mašlí, ale ten dárek sám.

A jaké příběhy se smrtí máte Vy? Pojďme si o tom povídat a proměnit možná tabu na obyčejné lidské sdílení, které léčí.

Téma smrti

Téma smrti je povinnou zastávkou na cestě životem každého z nás. Podívat se na ni zblízka a najít si k ní svůj přirozený vztah dokud jsme ještě tady. Uvědomit si pomíjivost a konečnost života ve fyzickém těle. To není lehké, ale vždy se to do života nějak vecpe, pokud tomu nevyrazíme předem vstříc.

V pohledu na to, co je po smrti se můžeme lišit a můžeme se i přít a hádat za svůj správný pohled a světonázor. Ne vždy souzníme s názory své sociální bubliny a otázky inkarnace, anebo království nebeského nás můžou zaměstnávat a burcovat k pátrání po pravdě, která nám má dát jistotu.

Žijeme jen jednou? Anebo opakovaně? Kdo nám to potvrdí? Jisté není nic … Kde se berou všechny ty pohledy na život a smrt v koloběhu anebo na život jedné šance. Co bude v nebi, pekle? A jsou vůbec?

Jednou mi moje guru Anandamayi Má řekla v bdělém snu, že se s ní potkat již nemůžu, že je v Devachanu. Cestovala jsem do Mnichova na retreat za ženou, která byla již dávno mrtvá. Omyl. Husp. Google mě zradil, ale to mezi a nebem ne. Odsud jsem dostala jasnou zprávu, které jsem ovšem tehdy nerozuměla.

Jsem přesvědčená, že svět zemřelých je tak blízký, jak blízko si ho pustíme, jak otevřené dveře máme.

A ty dveře se právě v tento čas o dušičkách /Samhainu/ otevírají dokořán. Je na to čas. Čas se spojit s předky a lidmi, kteří již odešli. Můžeme dokončit neuzavřené, vnímat tu blízkost prolínání obou realit dle své citlivosti a ochoty ji vnímat. Můžeme sestoupit do podsvětí a pobýt s nimi.

Uctěme své mrtvé předky.

Poděkujme jim za život. Odevzdejme „jejich“ břímě a vezměme si jejich dary. Život plyne dál.

Cvičení

Jak bych žila, kdybych věděla, že mi zbývá rok života?
Jak bych žila, kdybych věděla, že mi zbývá měsíc života?
Jak bych žila, kdybych věděla, že mi zbývá týden života?
Jak bych žila, kdybych věděla, že mi zbývá jeden jediný den života?

Kdo se ponoří, pochopí …

S vírou, že všechny cesty jednou skončí. A že končí kdy mají.

Přečtěte si >>

Jak se pochovává v různých kulturách a tradicích? Co je přirozené pro nás?



Renata Sahani

Milovnice Indie a Inda. Žiji na rodném Valašsku a pražská Kampa je můj druhý domov. Jsem fyzioterapeutka s tříletým psychoterapetickým výcvikem, lektorka jógy. V životě je mi blízké propojení západního a východního pohledu. 

Komentáře
  • Nadpis formuláře

    Text formuláře

  • Kategorie