Jak jsme se seznámili

Tak když je dneska ten Valentýn ... Jak jste se se Sunilem seznámili? A kde jste měli svatbu? Dvě nejčastější otázky, které od žen dostávám. Zcela logicky, chápu to, jako milovnice všech Bollywood love story ...
.
A přesto, že je to už 13 let, tak jsem ten příběh nikdy nesepsala, ani nevím proč. Možná, aby se pak nevypařil? Neztratil kouzlo? Jenže ono kouzlo sílí každým dnem, kdy jsem tady v milovaném Váranasí, kdy jsme spolu kdekoliv a tak asi je čas.
.
Takže bylo léto rok 2010.
.
Odletěla jsem do Indie, ale před Indii tehdy do Tibetu na posvátnou pouť k posvátné hoře Kailáš v Himalájích se svou guru Anandi Má. Původně si mě přitáhla jiná Má, ale to je jiný příběh na další a další kapitoly , které asi začínám tedy psát? Že bych konečně začala psát tu knihu? Nebo je to jen post? Uvidíme, kam mě to celé zanese.
.
Dnes se budu držet tématu Valentýna a Lásky na první pohled, který byl odvěký a zdaleka ne první, jak to u prvních pohledů bývá.
.
Jsem mladá maminka 15 letého syna /7. třída/, samoživitelka, procházející intenzivním a těžkým procesem probuzení kundalini s ochrnutím obličeje, s kdejakým seberozvojem za sebou a taky před sebou a v životní fází, že asi neumím žít, když jsem již tolik let bez vztahu a sama. Pracuji jako fyzioterapeutka a již 2 roky mám vznikající Školu pánevního dna.
.
Do Tibetu a Indie jsem odjela na intenzivní zavolání milované a tady velmi uctívané guru, osvícené učitelky Ananda Mayi Má. Pro její oči, pro její volání a Lásku, kterou dávala mojí duši téměř každou noc ve snech a meditacích. Pro Indii samotnou, kterou jsem měla pod kůží od malička, pro odpovědi na proces, kterým prochází lidi ze západu, když se vzedme Síla, Šakti, kundalini energie tak mocně a nekompromisně, že není úniku, není cesty zpět.
.
Semináře tantry, šamanismu, regrese, tao jóga, přírodní magie, retreaty atmavičáry ... nic z toho mi v Česku nedávalo odpovědi na stavy mojí duše a pocit ujištění, že víme, co děláme, kam nás náš učitel / učitelka vede.
.
Začala jsem toužit se učit přímo u zdroje.
V Indii.
.
A tak se stalo, prodala jsem svůj pražský byt, syna předala na pár měsíců bývalému manželovi a odletěla jsem s velkou mezinárodní skupinou včetně několika Čechů na duchovní pouť.
.
Už před odletem jsem věděla, že chci v Indii po skončení poutě zůstat, procestovat ji sama a tak se taky stalo. Navštívila jsem Haridwar, Rishikesh, Mathuru, Vrindávan, Khadžuráho, Orchu, Dillí, Bombaj ... A přitálo si mě také Váranasí, město smrti, a hlavně posvátná Ganga. Ta, která volala asi nejsilněji ze všech míst, která jsem si tehdy naprosto šíleně do svého itineráře s chladnou hlavou dávala.
.
Proč šíleně? Nikdy jsem sama neletěla letadlem, neuměla jsem tehdy skoro vůbec anglicky a celkově jsem byla považovaná spíš za tu, "co je mimo", než ženu praktickou a schopnou takové velké cesty sama.
.
Jenže pokyny zezhora jsou jasné a to se musíte sbalit, sebrat se a věřit, křídla roztáhnout za letu a to je moje životní motto dodnes.
.
Střih.
.
Máme za sebou Tibet, pobyt v ášramu kdesi v Indii ani nevím kde ... Oslavuji v Indii své 44.narozeniny a už po těch týdnech tady vím, že jsem doma. Že jsem doma ve způsobu duchovní praxe, v energii s jakou se chodí do chrámů a modlí se, v toku času, v pokoře, v tom chaosu tady, co plyne a nikam a na nic nenaráží, život teče a život se žije ...
.
Jsme spolu s posledními Čechy pár dní ve Váranasí a dnes ráno odletěli i Ti.
.
Zůstala jsem tu podle plánu sama.
.
Ubytovávám se v levnějším hotelu a začínám žít svůj indický sen s kapesním Č / A slovníkem v tašce. Stačí mi. Mám ruce a odvahu a obrovský pocit bezpečí, že jsem tady správně.
.
Chodím si každý den na gháty ke Gnaze, do chrámů, dívám se na hořící těla ..., píšu si mraky stránek do deníku z předcházejících týdnů poutě a žiju si tady sebe. Sebe úplně a konečně. Sebe tak opravdově, že kdybych dnes zemřela, tak je to celé.
.
Už nic nečekám, ani toho ideálního muže, které si určitě po tak transformační cestě v Praze najdu. A budeme ten ideální pár a zase bude svět v pořádku a ve známých kolejích druhé "rodiny" se synem, co si na nového tatínka časem zvykne. Tohle byl můj záměr před cestou.
.
Dva muži se kolem mě točili docela intenzivně, tak ono to bylo jen o tom, který z nich. Oba ideální partie ...
.
A pak jsem jednoho dne seděla na břehu Gangy a dívala do řeky, se kterou mám tolik intimních prožitků duše ...
.
A najednou vedle mě na schodech seděl muž. Ind. Vůbec jsem ho nevnímala celého, viděla jsem jenom jeho oči. A cosi žvanil, asi to, co žvaní obvykle indové, když se chtějí vetřít do přízně bílé turistce. Tady ve Váranasí chtějí prodat hedvábí, prodat výlet lodí, nebo prodat něco úplně jiného.
.
Ty otázky "where are you from" už ani nevnímáte ... Denně vás oslovují desítky mužů, mladíků ...
.
Ale on říkal něco jiného. Říkal, "že mě vidí". že mě poznal ... Pořád ukazoval prsty na oči a říkal, že "Tvoje oči jsou moje oči" ... Jeho angličtina byla mnohem horší, než moje, ale snažil se, seč mohl.
.
Mám úplně mlhu, nejsem schopná vyhodnocovat situaci, jen mi stále běží hlavou "to je On". Jako jak On? Jaký On? Kdo vlastně? Koukám se na muže, kterého znám ze snů, odtud ty moje fatální pokusy chodit s Romy  .
.
A je to.
.
Dvouleté namlouvání a chození s mužem z Indie, každý rok jeden dva lety tam a zpět, po dvou letech na datum konce světa 12.12.2012 svatba, stěhování do Prahy, žití na půl v Indii a na půl v ČR ...
.

Ale neochudím vás o další detaily tohoto prvního dne. Je Valentýn, svátek zamilovaných. A já jsem zamilovaná víc a víc.
.
Povídáme si, hlava mi nebere zhola nic ... a najednou je večer a on mě nezve do žádného obchodu, kde má jistěže procenta z prodeje zboží, ale zve mě do chrámu. Do Vodního chrámu /viz. foto/. Chci tam jít každou svojí buňkou, ale z naučeného zvyku mysli a z naučených obav o svou bezpečnost v Indii se ptám, jak je to daleko a proč zrovna tam?
.
Že prý kousek a že tam, protože to tam má rád a každý den se tam chodí modlit a že mě tam mnohokrát viděl. No skáču mu na to i s navijákem a ještě ke všemu dodnes věřím, že je to pravda a ta story se táhne celým našim vzpomínáním, jak to celé začalo.
.
Přes poledne jsem v hotelu jako tělo bez duše, nebo spíš duše bez těla a chystám se na naše první rande, na návštěvu Vodního chrámu.
.
Jdeme tmavýma uličkama mezi domy a já porušuju naprosto veškeré zásady zdravého rozumu a doporučované bezpečnosti v Indii. Hlavně s nikým nikam nechoď po tmě a sama. Ale já sama nejsem, jdu za těma očima, co tak dobře znám a se kterýma chci asi zůstat po zbytek svého života. Ale i kdyby ne, ani to by nevadilo.
.
Po letech pozoruji, že tohle je u mě nové. Vztah, který být může, ale nemusí a i tak budu šťastná. Vztah, který nesvazuje, nezavazuje, jenom na 100% je.
.
Ale zatím jsou úvahy na chození s mužem z Indie naprosto vzdálené a vlastně zcela mimo mé pole uvažování. Je náš první den.
.
Blížíme se uličkama ke chrámu, občas se zeptám, jak dlouho ještě ..., bere mi nečekaně z ruky můj Iphone /pro něj a jeho rodinu cena několika měsíčních platů/, aby mi posvítil baterkou na cestu. Na pár vteřin mě napadne, že mi ho chce ukrást a přepadnout mě a ... Že bych si zase zahrála nějaké to dramátko? Mohla bych stropit bojící se scénu, doposud jsem v tom byla dost dobrá, ale proč? Tohle je úplně jinde. Já už nejsem ta kdysi, já jsem už pár dní konečně Já.
.
Cestou pod nohama kravince, vykotlané dlaždice a tma jako v pytli. Otevřené chřtány starých špinavých domů se svými příběhy lidí žijících skoro stejně jako ve slamech. To je Staré Město Váranasí.
.
Jsme tady. Sunil se se všema v chrámu přátelsky a žoviálně zdraví a bere si od brahmana obrovské klíče. Zběžně se pomodlí ke všem svatým v chrámu, udělá své obvyklé úkony ... dá bindi /červenou značku na čelo/ sobě i mě, jako bychom to takto dělali celý život spolu. Jako bych chtěla, aby to dělal ode dneška už každý den. Co to je?
.
Kam to s těmi klíči jdeme?
.
A najednou se přede mnou otevře obrovská brána Vodního chrámu, nádrž ve tvaru dělohy, nekonečně hluboký prostor se schody do světa, kam se chodí k Bohu a Bohyni, k sobě.
.
Ten chrám je magický, veřejně přístupný je pár dní do roka. Jak jsem se tam dostali? Jak to věděl? Tehdy jsem žila v Praze u posvátného Džbánu a Hvězdy, Libocký rybník a přírodní vodní magie byly mou denní duchovní praxí. Jak věděl, že mě naprosto dostane na Vodní chrám?
.
To místo je jedno z nejsilnějších ve Váranasí. On sám, jak říká, nic necítí, vždycky se dívá na mě, jak se na tom kterém místě mám a podle toho usuzuje. Říká, že nevnímá energie a ani duchy ... To bych dost nesouhlasila z našich časných zážitků z Prahy, kde mluvil často se zdmi a vůbec s neviditelnem.
.
Tak tam sedíme na schodech v tom neskutečně hlubokém obřadním chrámu a já slyším, jak mi jakýsi muž v dalekém Orientu, v Indii navrhuje. Pojď, vezmeme se a budeme spolu šťastní, budeme mít dům. Čekal jsem tady na Tebe. Ty tady budeš šťastná, to vím.
.
Říká to ženě, která je přesvědčená, že do Indie se už nedostane. Taky jak? Samoživitelka s malým dítětem na krku a bez peněz. Rozvedená uštvaná máma, co se stará o syna téměř sama, protože otec žije v Německu a přeci nemá čas.
.
Přitrouble se směju a beru to celé jako dobrý vtip a přitom vím, že se to stane. Jenže něco takového se přeci nestává, nemůže stát, je zcela nemožné ... Vůbec ho můj smích, možná až vysmívání se nerozhodí a směje se tomu se mnou. Říká, že jsem zábavná a že vůbec my cizinci jsme fanny.
.
Po Evropě nikdy netoužil, miluje svoji Indii a ví, že já taky, říká mi "ty moje bílá Indko".
.
Loučíme se s tím, že se hned zítra ráno, ještě za tmy, za východu Slunce zase uvidíme, že se spolu vykoupeme obřadem Gangy na ghátu. Slunce je tady velmi uctívané a ty hlavní bohoslužby se dějí za jeho východu.
.
Přijdeš? Já vím, ve které hotelu bydlíš. Já jsem Tě promiň sledoval, když jsi se odpojila od té české skupiny a dovolil jsem si tě oslovit, až budeš sama. Takže já Tě počkám ráno před hotelem, ano?
.
Nééé, to se stydím, takže až u Gangy.
.
To, co se dělo té noci za vize a sny nikdy nezapomenu. Nemůžu, protože to žiju.
.
Je konečně ráno a já se oblékám ke svému prvnímu vodnímu obřadu v Ganze s mužem. K obřadu v páru. Jdu sama liduprázdným Váranasím ještě za tmy a až dodatečně mi dochází všechno to, co se mohlo stát a co se tady tak často děje. Jenže já měla jasné vedení, pocit takové samozřejmosti a ochrany, že až o pár let později se hlava občas zeptala. To jsi jako fakt udělala?
.
Kráčím k řece ve svém novém sárí vědomá si po několika letech svých půvabů a krásy. Indie mě znovu vrátila k barvám, k ženskému zdobení se, začala jsem se malovat i přes svůj ochrnutý obličej. Znovu se na sebe dívám s radostí do zrcadla, protože z "té ochrnuté" se po letech stala už jen ta s lehce pokleslým koutkem.
.
Doposud jsem se v Ganze koupala pouze sama a za bílého dne. Byla jsem mezi tehdy přítomnými turisty dost vyjímka a možná i atrakce. Žena, která se neštítí vstoupit do Gagy v plném létě.
.
Nebyla fyzicky čistá, pro mě je čistá absolutně i když v jiné rovině. Pro mě Milovaná. Matka.
.
Sedím na ghátu, blíží se východ Slunce, čas, kdy má Ganga kouzelnou moc a čekám. On, jehož jméno si zatím ještě nepamatuju, ale nikde.
.
Začíná mi být nevolno z té představy, žeby snad už nepřišel? Kdo to vlastně byl? Co když si ze mě jen dělal legraci? Ani nevím kde bydlí, nevím jeho telefon. Jak ho znovu najdu, kdyby ... ? Začínám cítit to opojné zamilování se do někoho, koho vůbec neznám a už si ani nejsem jistá, jestli se vše předchozího dne stalo.
.
A zase ty oči.
.
Vynoří se z černé Gangy jako dvě beterky stylem, kterým to dělají místní, co vyrůstají na ulici u řeky. Cákají se v Ganze jako děti, hážou hlavou vlasy na stranu, pijí její vodu z dlaně a rachtají se v ní s takovou radostí, že tam musíte skočit za nimi.
.
Kde se tam vzal?
.
Spal pro jistotu na lodi, aby mě nepromeškal, abychom se neminuli.
.
Nevěřil, že přijdu a přitom to věděl. Nevěřil, že se dnes zase uvidí tu, kterou sledoval už pár týdnů, jenže jsme prý vypadali s jedním z mužů jako pár. Tady se ženy s muži nekamarádí, nechodí spolu po ulici. Necestují spolu. Oni nerozumí našim kamarádstvím, ani ve skupině.
.
Byl mile překvapený, když všichni mí přátelé z Váranasí jednoho dne odletěli a já tam zůstala dál sama.
.
Měl své vlastní procesy se seznámením se s ženou tak nepravděpodobným, až se to stalo realitou.
.
Tak a pro dnešek mi došel dech a taky je Valentýn a máme se Sunilem své plány.
.
Mám pokračovat dál? Mám dál psát? To se ptám vás a sebe se ptám, zda se neztrácí to kouzlo.
.
Renata Sahani
Váranasí, 14.2.2024