Za ta léta tady máme své oblíbené řidiče, možná už spíš rodinné přátelé by se dalo řict. Muže, co nás vozili k právníkům na svatbu a zažili s námi všechno to úřednické martyrium v zácpách a s hodinovými čekáními. A taky ty, co nás vozí do přilehlých vesnic za "prací". Cestu do Gangapuru znají zpaměti, jezdíme do výletního chrámu s naší skupinou žen /daruj výlet >>/. A taky dobře vědí, že "madam" bude chtít stavět tam a taky támhle a tady fotit a tady chvíli plakat a sbírat se z emocí lidských příběhu, za kterými ven z Váranasí pravidelně putujeme. Často celý den čekají kdesi v pro ně cizí vesnici a pak nás vezou zpět. My ten čas ale platíme a hlavně se pořád honíme a musíme plánovat nenaplánovatelné. Takže vlastní tuk tuk by se nám hodil. Tyké myslím na svážení materiálu /proutí/ na výrobu košíků, na přejezdy žen mezi vesnicemi. Na svoz žen do školy šití i odvoz jejich učitelek. Je toho mnoho a jeden tuk tuk nestačí, začínáme s málem.