Zázemí pro ženy Indie

Elisabeth

Jak dlouho ještě

Dnešní ráno je jako malované, jdeme s našim rodinným přítelem Gopalem na dlouho očekávanou schůzku s francouzkou Elisabeth. Starou to prý dámou, která žije v Indickém Váranasí již 25 let.
.
Chceme se dozvědět více o její sociální práci v Indii a získat nějaké záchytné body na to, jak a kudy začít. Co je tady legální a co ne, kudy získat všechna ta povolení a certifikáty, které Mótí nastavil prý v roce 2010. Všichni to neustále opakují jako zaklínadlo, jak dřív šlo vše a nyní téměř nic. Jak dřív se kradlo a nyní se krade jistěže ještě víc, dodávám já, ale Mótí má na svá opatření jistě jiný názor. Slovo "neziskovky" je tady zaklínadlo na vše, kde se potřebují vyprat peníze a hlavně peníze získat. Postavit si dům a žít si lépe, než ti, co neziskovku namají.
.
Takovou rutinu v lhaní a vytváření nedoložitelných příběhů mají snad jen Indové. Ale to je věc vedlejší.
.
Varážíme samozřejmě pozdě, protože Gópal se Sunilem mají indický čas. Schůzka měla být v 11h, jak mi Elisabeth napsala v SMS zprávě a v 11h se teprve vyrážíme z našeho ášramu směr Ganga. To je tady taky normální. Oni prostě nechápou čas schůzky, jako čas jejího uskutečnění, ale jako čas, kdy je třeba začít přemýšlet, jak se na ni dopravit. Naštestí, jak se později ukázalo, má i Elisabeth indické nastavení času a navíc je dáma poněkud roztomile zapomnětlivá. Mobil nechá kde nechá a tak se u Gagy smažíme na přímem Slunci o několik desítek minut déle, než bychom museli. Je hezkých 12h. poledne a my se blížíme k jejímu domu.
.
Starý královský palác přímo na břehu Gangy s pavlačí a zahradou až oči přechází. Má tady pronajaté celé jedno patro prý od vnučky té šlechtické rodiny. Obdobný příběh jste již ode mě četli. Tady nejsou kasty a na domy u Gangy nejsou papíry, všichni vědí, který rod byl / je šlechtický a drží se tu dodnes nepsané dědické právo.
.
Dnes je vyjímečně překrásný den, po dlouhé době Slunce, kolem lodí se vznáší hejna racků, všude hlasitá hudba díky doznívajícímu Sarasvatí festivalu, bubny průvodů házející slavnostně její sošky do Gangy, což je taky zakázané, půdži na schodech pro indické turisty, kteří sem na svátek Bohyně umění, vzdělání a krásy přijeli.
.
Miluju Váranasí a ono zdá se mě.
.
Elizabeth nám konečně bere mobil a mává na nás z pavlače, abychom věděli, kam přesně jít.
.
Stoupáme po neskutečně vysokých schodech více, než stovku metrů strmě nahoru do kamenného paláce na břehu Gangy.
.
Vítá nás její manžel a i ona záhy vykukuje ze dveří a vítá mě jménem. Vítej Renato ... a já vidím nádhernou více než 80letou dámu s upraveným mikádem, dívčím odstínem rtěnky s hůlkou a hlasem jemným jako mívají indické ženy. Líbíme se sobě navzájem hned od prvního okamžiku a vstupujeme do jejich kamenných vkusně a jednoduše zařízených pokojů. Fransouzský styl kamene, bílé malby, starožitný nábytek z tmavého dřeva, ratan a stolní deska z žuly. Vkus, okázalost i skromnost v jednom, stejně jako dojem z tohoto starého páru, který se rozhodl svůj život zasvětit Indii.
.
Po úvodním představení se a formalitách se dostáváme k našemu příběhu se Sunilem, jsou zvědaví manžel i ona a vyprávím jim svůj záměr se sociální prací v Indii.
.
Poté, co se dozví, že jsem fyzioterapeutka zajásají, potřebují jednu pro nadaci Matky Terezy, jejíž malou odnož spravují. Brzy mě představí nějaké sestře, říkejme jí Sandya a uvidíme, co z naší schůzky vzejde. Mohla bych tam zdá se pracovat a být podle všeho dost dobře odměněná.
.
Elisabeth začíná trochu pomalu a zabíhavě vysvětlovat, že to, co dělala pro Indii léta, se teď už nesmí, že to Mótí zakázal. Měla pod sebou několik zdravotních sester a pomáhaly, kde mohly. Hlavně v ulicích. Teď si musíš udělat nějaký certifikát a svou fyzioterapii pro Indii legalizovat. Ano, to vím, kdysi jsem si to zjišťovala na naší české ambasádě a zdálo se mi to složité, tak jsem to vzdala. Problém je hlavně moje špatná angličtina.
.
Takže Matka Tereza. No upřímně film Pero v Boží ruce o životě Matky Terezy znám nazpaměť a scény z filmu jsem svého času hltala jako výživu při stesku po Indii v Praze. Byly léta, kdy jsem si Indii dovolit takto dlouhodobě nemohla a jsem šťastná, že nyní je to jinak.
.
Když jdeme po ghátech v krásný den, jako dnes a já říkám Sunilovi větu "dnes je tu hodně turistů, že?", tak si uvědomuju, že já se cítím víc a víc jako místní, možná úplně místní a turisti jsou již pro mě "oni", ne "my".
.
Ale proto jsme za Elisabeth nepřišli. Tato žena má velkou nadaci a spoustu sociálních projektů, kterými pomáhá na více místech nejen ve Váranasí. Bylo jich víc, jenže lidi stárnou, umírají. Musí se v březnu vrátit na skok do Francie a uspořádat jednu z asociací pro smrt své kamarádky.
.
Začíná vyprávět, jak a kde pomáhá ona a ptá se, co mám v plánu dělat já.
.
Dostáváme se k části o převodu peněz z ČR do Indie a narážíme stále na to stejné. Musíme založit mimo neziskovky v ČR také TRUST /spolek/ v Indii. Hledáme rozdíly mezi spolkem, asociací a nadací. Zdá se mi to podobné s ČR právem, ale jsou tady desítky pravidel a omezení navíc.
.
Indové nemůžou přijímat peníze od cizinců bez jakéhosi FCRA certifikátu. No? Ten budeme potřebovat, vehementně se do hovoru vkládá Elizabetin manžel a pozvali také své manažera. To je od nich milé. Muž s brýlemi, od pohledu študovaný, který se snaží být co nejvíce nápomocný a zorientovává se v tom, kdo z nás má jaké občanství, kde trvalý pobyt, zda a jaké máme účty.
.
Jsme svým specifickým vztahem oříšek a často někomu volá, aby se ujistil, že to, co nám říká, tak je.
.
Všem se kouří z hlav a shodují se na tom, že potřebujeme dobrého právníka a daňového poradce. To vím už dávno a riskovat v Indii hodlám z 0%. Vše chci průhledné a křišťálově jasné. Jde to vůbec v tomto nejvíc zkorumpovaném právním řádu na světě? Již máme své zkušennosti ze svatby /brali jsme se v Indii/. S tím se natají ani tento pár s 25 zkušenností v oboru. Je to naprosto nepokořitelná byrokracie. Všude vládnou úplatky, chaos a rozdílná pravidla pro rozdílné kasty.
.
Naše cesta je započatá a věřím, že brzy najdeme její řešení.
.
A Elisabeth vypráví.
.
Vypráví o lidech, kterým pomohla tak dojemné příběhy, že se mi svírá srdce. Ukazuje mi ve svém mobilu fotografie dětí, která vzala z ulice a víc se rozpovídá a svém projektu záchrany sexuálních pracovnic z nádraží.
.
Ženy /spíš mladé dívky, spíš děti/, co šlapou chodníky kolem nádraží a místní policie pro ně má vyhrazený jeden odstavený vagón, kam se vodí klienti /muži/. Ano, slyšíte dobře, že místní policie /úplatky, peníze a korupce jsou v Indii na té nejvyšší možné míře/. Cítím, jak tato stará žena se světýlky v očích s příchutí přechodu na druhý břeh, jejíž čas se naplňuje ..., ví přesně, co říká. Cítí situaci těch žen. Na jejich platu jsou závislé celé rodiny, ony to nemůžou přestat dělat. aniž by nezískaly peníze jinak.
.
Začala je proti všem dobrým radám lidí okolo brát do své školy a finančně je zabezpečila "náhradou platu" za sexuální služby.
.
Některé ženy se začaly i dobře učit, ale škola začala mít potíže s přítomností prostitutek v jejích třídách. Šla statečně proti všem a jejich "převýchovu" si na vyšších místech vyvzdorovala. Co znamená škola? Nečekejte nic velkého. Znamená to, že budou ty ženy číst a psát, že budou počítat a pak si díky tomu třeba najdou novou práci.
.
I ona sama si uvědomovala, jak je pro ně těžké vystoupit ze svého příběhu. Toto řemeslo se dědí z matky na dceru. Prostitutka matka vychová k prostituci i dceru ... Ženy jsou často bité, mučené, mnohdy turisty, kteří si sem pro tyto biazarnosti do Indie cíleně jezdí.
.
Vyprávěla mi, jak je riskantní o tom mluvit nahlas a jak trvalo léta, než si vybudovala takové postavení, že už může.
.
Když mi ukazovala na svém mobilu fotografii asi 12 leté holčičky, kterou takto vysvobodila, tak plakala. Najednou se tato noblesní dáma přede mnou rozplakala dílem soucitem a dílem radostí z toho, že to dokázala. Ten pocit, ta energie, že na každém lidském životě záleží, že i když máte velkou nadaci, tak znáte své svěřence jménem. Vidíte je růst a v připadě Elisabeth i růst jejich děti.
.
Mám na krajíčku taky, sahá na mě celé to, co dělá na poli sociální práce tak do hloubky ..., vidím před očima válečné konflikty a zbytečně umírající lidi na Blízkém východě, na Ukrajině, hladomory v Africe ... Svět rozdělený na "západní" a pak ten dodnes kolonizovaný a chudý. Jakou mají šanci lidé na druhé straně světa? Třetí země? A tady je jeden zachráněný lidský život. Jedna duše dostala šanci a na ní záleží.
.
Naprosto nesouhlasím s postojem, že jsem si karmicky zasloužila evropský blahobyt, tak co se starám o druhé. Já to považuji za svou lidskou povinnost se starat o příběhy lidí na celém světě. Jsme jedna Země, jeden svět ...
.
Jaký jsem ale svět?
.
A tak se znovu vracím k jejímu úspěchu. Pyšně říká, že další generace už NE! Už se ze svého prokletí prostitutek z bídy vymanili a holčička se učí ve škole a je za to velmi vděčná. I takto může vypadat projekt "adoputuj dítě" a takových dětí jsou tady ne stovky, ale tisíce.
.
Moje poslání je "adoputuj ženu", mám potřebu a vždy jsem měla, start se o seniorky, vdovy, ženy všeho věku. Dozvídat se jejich příběhy a pokud můžu pomoct jim udělat život lepší, vědomější, šťastnější a plnější.
.
V ten moment se už držíme s Elizabeth za ruce a já se dívám do očí skutečnosti, že jednou budu také stará a možná budu své znalosti a možná i celou svou sociální organizaci předávat mladší ženě, kterou to do Váranasí přitáhne, stejně jako nás dvě. Budu vděčná za pozorné oči a otevřené srdce. Za to, že to vše mám komu říct, s kým sdílet ... Náš čas se tady na Zemi nedá předvídat a tato dáma s holí v ruce a pomalým krokem to ví.
.
Loučíme se s příslibem, že příště navštíví ona mě. Začínáme s legrací komentovat, že oby naši muži i s Gopalem už utekli /šli ven na čaj/ a je čas se rozejít i pro nás. . Bere si do ruky své léky, vodu na zapití a já v ní toužím vidět jednou sebe, šťastná a pokorná stará dáma se srdcem hořícím pro Indii. Bez dalšího vysvětlování. Prostě tak.
.
Jednou to i pro mě bude naposledy a budu se rozhodovat, kde zemřu a kde se nechám pochovat. I o tom si ženy vypráví, když se sejdou ve městě smrti Váranasí. Jen to už je asi zase další kapitola, tohle už pouze na posty nevypadá, že? :-).
.
Elizabeth v tom má obdivuhodně jasno. Já taky, jen můj syn mi stále říká mamííííí !!!, to snad nemyslíš vážně? Víte, že se musí oficiálně předem zažádat české úřady, aby se mrtvola nepřevážela v letadle domů? Kdo vše s námi asi cestuje, když letíme své lety na dovolenou, nebo za prací :-).
.
A kdy to mám udělat, abych se nepochovávala předčasně a předem? 🙂

Renata Sahani
Váranasí 16.2.2024