Průměrná indický rodina necestuje. Nemají na to finance, nedokážou naplánovat cestu a ani se na ni sbalit. Je mi vždy tak trochu stydno, že já jsem byla tady a tam a procestovala Indii křížem krážem a oni nikde. Nikdy nejeli vlakem a všechna posvátná místa znají často jen z filmů. Tohle je ale jejich Indie ne moje a já chci být tím mostem, převoznicí, díky které si splní svůj sen. Jaké by to bylo pro nás, nikdy nevidět Prahu? Nikdy nevidět jiné město, než své, nevidět stromy, les ... Ty například ve Váranasí nejsou. Ale některé ženy neviděly ani to Váranasí a přitom žijí pár desítek kilometrů daleko / blízko. Blíží se MDŽ a já se chystám uspořádat další výlet pro ženy z džungle, z lesa, z vesnice k nám, do našeho ášramu a do JEJICH Váranasí. Aby se mouhly vykoupat v posvátné Ganze a alespoň jednou za život se pomodlit k "ní", k jejich Bohyni. Velké Matce Ganze. No nezaložím já nakonec takovou ženskou cestovku? Fotografie jsou z výletů na posvátná místa Sárnat, Ayodhja. Oni nejezdí na "dovču", ale poutě, to my taky známe od svých babiček, že? Ani ony necestovaly jen tak zbůhdarma, ale za rodinou, nebo na pouť do vzdálenějšího kostela.